Padesátka v Človíčkově

Domluvila jsem si rande s Martinkou, která byla zrovna na výletě v Praze, a protože má malého synka, sešly jsme se v Človíčkově, pro mě úplně nezmapovaný podnik. Jak jsem už taková bába Přechodová nervózní, byla jsem v diskomfortu hned v úvodu, protože horko a nemohla jsem je poznat. Do paměti jsem si uložila světlejší a kratší vlasy u Martinky a u Máti zase tmavší. Ani nevím proč.

Posadila jsem se nonšalantně na židličku, kabelku přehodila přes opěradlo. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, že panáka mi nikdo nepřinese, a že se asi sedět u stolečku nebude vůbec, protože Máťa zběsile kroužil kolem a ani pizza ho nezajímala. Musela jsem se tedy zout a jít za nimi do herní zóny. Po deseti minutách jsem si uvědomila, že ty vnoučata až tak moc nepotřebuju, řev tam byl teda neuvěřitelný. Když jsme se s chlapečkem trochu otrkali, šla Martinka dojíst pizzu. Cpala ji do sebe takovým fofrem, až jí spontánně vylézala z uší. Bylo mi jí líto, i když si matně vzpomínám, že tohle mi kdysi hrozný nepřišlo.

Já zodpovědně seděla u bazénku s míčkama a snažila se komunikovat na příslušné úrovni. Přišel větší kluk s gymnastickým míčem a hodil ho těsně vedle Máťi. To jsem byla ještě klidná, ale když se tam snažil hodit další, už jsem ho okřikla. Vymajzni, parchante! Ten míč tam nemůžeš házet, mám tam dítě, nevidíš?! Se zkřivenou pusou odběhl. Kdepak, já ještě budu dobrá babička. Martince bylo zase líto mě, když jsem vyprávěla o Druhorozeném. Byla na něj velmi zvědavá, ukázala jsem i kratičké video.

Máťa se úžasně zklidnil u knížky a tím si mě naprosto získal. Konečně jsme byli ve shodě. Maličkým prstíkem ukazoval na hasičská auta a vydával spokojené zvuky a nad obrázkem srnky radostně vypískl. Byl úplně k sežrání. Odchod proběhl bez scének, to moji kluci odevšad odcházeli vzpouzející se. Asi jsem někde udělala chybu. Spoustu chyb. Martinka synka oblékla, připla na bříško a šlo se domů.