Ufňukaný článek

Ve středu dopoledne jsem zavolala své matce a optala se, jak se má a co dělá. Povaluju se na sedačce, piju kafe a luštím křížovky. Já dělám to samý, pochlubila jsem se. Máma zbystřila. No, skončila jsem v práci. A hned v pátek jsme šly do kina na odpolední představení pro důchodce. Lístek za sedmdesát korun, ale film byl zajímavý, být nezaměstnaná není tak úplně marný.

Přežila jsem pneumokokový zápal plic, a abych nepřišla o práci, nechala jsem se uschopnit zhruba o čtrnáct dní dřív. V ten den jsem ještě skočila na kožní s nějakým červeným fuj flekem na obličeji. Lékařka použila na vypálení tekutý dusík, bolelo to fest a v mžiku se mi udělal uprostřed tváře obrovský dvojpuchýř. Jako kdybyste mě viděli, dáte mi korunu, někdo možná i bůra. Ovšem v práci se tvářili jako bych byla prašivá, jak už všichni věděli, že jsem v nemilosti a nikdo si se mnou nechtěl zavdat. Very fine.

Paní B si mě po týdnu konečně zavolala do zasedačky a řekla, že mě ve firmě nechce (ani vidět). Podotýkám, že strup z tváře jsem měla už sloupnutý. Mluvily jsme obě dost nahlas a najednou. Důvodem výpovědi je, že jsem nemocná, že jsem furt nemocná, že jsem schválně nemocná a bůhví co dělám, když jsem nemocná. Konec po šesti a půl letech. Vážně směšný. Podepsala jsem dohodu a měla zmizet. Mám doma vypraný ručníky a utěrky, taková jsem hodná, zítra je přinesu, povídám. Já jsem je prala dvanáct let, kontrovala paní B. Však v pořádku, je to vaše firma.

První pomoc mi poskytla Šárinka, rozbalila Milku s celými lískovými oříšky.