Jsem květinářka

Když jsem před dvěma lety od Zuzky přebírala firemní květiny, zpupně jsem si je chtěla vyfotit, zdály se mi ve špatné kondici, ale Filip mi demonstrativní focení zakázal. Jsem tomu ráda. Po dvou letech mé laskavé péče vypadají poněkud zuboženě. Například tráva v kanclu u ajťáků se snažila vyskočit z květináče. Kořeny vůbec nemá a hlízy (nebo co to je) držela v náručí, už už připravená k útěku. Nekompromisně jsem ji přesadila, hlízy jsem pečlivě zasypala novou zemí a udusala.

Kytky v zasedačce vypadají ještě k světu, ale to roští na pobočce v Jindřišské dělá vážně ostudu. Občas mi sice někdo ty obrovské květináče šoupne na topení v podlaze, ale sama vím, že je to chatrná omluva jejich stavu. Na netu píšou, že potos je rostlina doporučovaná začátečníkům. Pokročila jsem natolik, že bych se na několikametrových bezlistých šlahounech mohla klidně oběsit. S nadějí vyhlížím jaro, připravená k boji. Mám zem, lopatku a rukavice. Doma mi tajně koření několik výhonků, chystám se ty staré rozmotat, ostříhat a zasadit nové. Jen s fíkusem si nevím rady, zatím mě napadlo pověsit na holé větve velikonoční kraslice.

Věnováno mým drahým přítelkyním, Blondýnce a Vendy (řazeno abecedně).

Abych nevypadala jako úplnej lůzr, přikládám loňskou fotku karafiátků z mé zahrádky na okně