Výlet do Roztok nad Vltavou

Musím být na tu Zuzanu hodnější, a pořád jí nepředhazovat, jak mě v červnu před dvěma roky odtáhla hladovou z milionářské svatby. A první jídlo bylo až v půl čtvrté v hospodě s velmi nepříjemnýma holčinama, ale se skvělou tlačenkou. To byl původně výlet na Křivoklát se zastávkou na svatbě syna naší kamarádky. Já před rautem odejít nechtěla. Ono pár svatebních koláčků a pár panáků hlad především vyrobí. Taky bylo strašný vedro a Křivoklát se vůbec nepřibližoval, až jsem v jedný vesnici řekla, že na hrad prcám a jestli tady mají nádraží, jedu domů. Měli. Možná proto jsem neudělala z výletu ani zápis, ale na odpolední koupání v Berounce vzpomínám nadšeně pořád. Plavky jsme neměly, tak jsme srdnatě vlezly do vody nahaté, že byla všude kolem spousta lidí nám ani nevadilo. Opilí vodáci na nás volali Hele víly! Když připluli blíž, jen zklamaně konstatovali Ale starý! Jsem zdatná plavkyně a Berounka byla mělká, neměla jsem tedy problém zvednout ruku v neslušném gestu.

Jsem takový vyčítací typ, proto jsem taky dvakrát rozvedená, musím si Zuzanu opravdu hýčkat, protože včerejší výlet byl fakt bombový. Ona vymyslí trasu, stáhne mapu, bere v potaz, že chci jet vlakem, řekne mi, kde a v kolik mám čekat. O nic se nemusím starat. Nejdříve se sice jelo busem do Přední Kopaniny, ale cesta odtud byla krásná. První zastávka v Kopanském mlýně a dva Aperoly u stolku na břehu rybníku.

Sluníčko hřálo a zatím klid, v této pohodě jsme došly až do Únětic. Tam bylo pravý turistický peklo. Námi vybraná hospůdka byla narvaná k prasknutí, chtěly jsme vzít zavděk Únětickým pivovarem, ale tam to vypadlo stejně. Strašně lidí, cyklistů, psů, parchantů. Čůrat se nám chtělo, trošku diskomfort. Cesta do Roztok vypadala stejně, jako by se všichni z Únětic rozhodli jít do Roztok a naopak. I když tolik lidí tam snad ani žít nemůže. Minuly jsem zchátralou restauraci Maxmiliánku. To mi vždycky přijde strašně líto, když vidím takový zmar.

Na začátku Roztok, v Tichém údolí je naštěstí velmi příjemná hospůdka, Zuzana si pamatovala, že nás předloni nechtěli pustit dovnitř se psem, tenkrát byla dost zima, zpruzeně jsme si daly panáka na zahrádce. Letos pivo, utopenec a jehněčí klobásky. Celá trasa byla pro rovině, do Roztok jsme těch 12 kilometrů ušly úplně jako nic, tak jsem se vyškrábaly i nahoru na náměstí, že si dáme něco sladkého v cukrárně. Dva panáky Baileys. Predávame len celú flašu. Dobře. Druhá šance, dva panáky Mistra Jägera. Tiež len celú flašu. Tak nic, nasraně jsem oddusala, úplně jsem zapomněla, že Zuzka chtěla i zmrzlinu. Dva Slováci v Café Rio, vedle Albert, už vidím ty místní jak si kupují předražený chlast u nich. Přesunuly jsme se plynule do Café-Bar Eiffel. Tam už žádný problém nebyl, jen nechápu, co pudí podnikatele z maloměsta dávat rádoby světová jména svým podnikům. Poseděly jsme na zahrádce, pak se už jen svalily zpátky dolů na nádraží.