Bulovka forever

První, co se mi pondělní ráno povedlo, bylo šťouchnout se do jediného vidoucího oka. Dávala jsem si zvlhčující gel. Bolelo to. Hodně. Hodinu jsem se utěšovala, že jsem hysterka, že to nic není, že bude stačit úterní kontrola druhého oka na očním na Bulovce, kam jezdím pravidelně od července! s poškozenou rohovkou. Jenže víčko při mrkání dost drhlo. Přehodnotila jsem tedy své priority, nemusím do práce, protože mi Šárka přinese domácí vajíčka, protože školení, protože zákaznická linka a tak.

Vzali mě přednostně, cák jsem se přiznala a brečela, že nechci zavřít do blázince za sebepoškozování. Opět eroze rohovky, musí mi oko zavázat. Jemně jsem připomněla, že na to druhé skoro nevidím. Mám tedy někomu zavolat, ať si mě vyzvedne. Nešťastně jsem fňukala, že dětem nechci volat, jedno je ve škole, druhý asi spí po víkendové šichtě, nechci tu čekat. Těm dvoum dospělým lidem říkáte "děti", ptala se už nakvašená doktorka. Pořád jsou to přece moje děti, bééé. Paličatě jsem trvala na tom (jsem býčice), že si zavolám taxíka. Objednala jsem si taxi před hlavní vrátnici. Sestra mi obvázala téměř celou hlavu. V tu chvíli to začalo být hodně zajímavý.

Mátožně jsem došla k vrátnici, kde jsem si uvědomila, že jsem měla dispečerce říct, že tam budu stát se zavázaným okem, ale v podstatě slepá bába, aby ke mně řidič došel, protože já jsem žádný žlutý áčka neviděla, já neviděla nic. Občas nějaký taxík i projel, ale neviděla jsem dovnitř, jestli je volný. Zase jsem měla na krajíčku. Mobil mi byl úplně k ničemu. Stála jsem tam jak svatá Dala. Nakonec jsem se rozhodla jet domů sama, co taky jinýho, že. Šla jsem opatrně, když jsem měla pocit nějaké překážky, hezky jsem zastavila, nejhorší byly kupodivu kočárky, ty jsem viděla fakt až na poslední chvíli, přes silnici v chumlu ostatních, teda aspoň myslím.

Tramvaje z Bulovky jezdí všechny na Palmovku, nemusela jsem se trapně ptát na číslo. Nejhorší byly pevné schody do metra. Viděla jsem jenom příkrou šedou díru. Ručkovala jsem po zábradlí. To blejskavý jezdící schody se žlutým pruhem, to je jiný level. Pěkně jsem naskočila a jela. Z metra rovně domů, ale jak jsem ta pravicová volička, táhlo mě to doprava, zarazila jsem se o lavičku. Menší zápas s klíči u domovních dveří a už jsem byla v bezpečí. Jasný bobřík odvahy. Oběd jsem si ohřála na první dobrou, ale plotýnka mi nešla vypnout, nějak jsem se pořád nemohla trefit. V rychlém sledu rudly a zhasínaly všechny ostatní. Nakonec jsem vypnula varnou desku jističem na zdi.

Konečně přišly oči, Druhorozený se vrátil ze školy. Po kom je takový cynik? Pobaveně hlásil, na jaký stupeň byly zapnuté plotýnky, odpovídal na doručené sms, vytočil mi Kristinu, abych jí mohla vysvětlit, proč jsem se ráno neozvala jestli chci makovou bábovku, vytočil mi Prvorozeného, aby mě odvezl druhý den na kontrolu. Schoval se mi v koupelně, ale hrozně funěl, hluchá zatím nejsem. Večer ještě odpovídal na zprávy Patočkovi. Vykend bil kratký, dobrou moč, zlobil mě. Jestli tohle uvidím, až uvidím, zbiju tě.

Druhý den mi obvaz sundali, hojí se to dobře, už budu hodná.