Přivolávání vnučky

...volej k nebi přání a všechno bude k mání...zpívá Daniel Landa v písni Touha.

Kvůli téhle písničce jsem se rozvedla. Najednou jsem si uvědomila, že žiju jak pořádně naložená oslice, která s klapkama na očích šlape se svým nákladem furt pryč a nezná nic jiného. Zastavila jsem, vydechla a shodila tlustého líného muže z hřbetu. Neměla jsem jiného chlapa, rozvedla jsem se pro sebe.

Velké dítě se odstěhovalo dávno před rozvodem, doma mi zůstalo jen Malé dítě, které je sice taky velké, ale pořád ještě moc malé, abych ho mohla legálně vykopnout z domu.

Sotva jsem se po rozvodu zvetila, musela jsem čelit zvídavým otázkám, jestli už někoho mám, proč ne a kdy jako budu mít. A prý nemám opomenout i zdravotní důvody. Významná mrkání. Já vím, ženská bez sexu stárne rychleji, ale kde brát a nekrást. Všichni chlapi, co za něco stojí jsou ženatí a manželky je doma pevně drží za koule. Svobodní přiměřeného věku jsou divní, rozvedení jsou většinou oškubaní zoufalci a ti, co ustáli rozvod se ctí a bez finančních šrámů si nenabrnknou padesátku. Ti jdou po mladších a zakládají nové rodiny.

Pak mi kamarádka, zabývající se ezoterikou a podobnými velebludy, vysvětlila, jak si mám správně přát. Přání musí být konkrétní, musí se vyslovit nahlas (nejlépe s pohledem upřeným na nebe). Například, když chci chlapa, musím přesně říct, jaký má být, aby se nenakulil třeba nějaký ochlasta. A nestačí mít jen místo v duši, srdci nebo jinde, ale i doma. Na férovku mu mám udělat místo v botníku, ve skříni, v koupelně připravit kartáček na zuby.

Doma jsem dlouho zkoumavě prohlížela botník a šatnu. Viditelné místo nikde nebylo, všude jsem se spokojeně roztáhla. V manželské posteli mám novou velkou matraci místo původních dvou, spím uprostřed. Chci to měnit? Hmm. Vždyť já ani žádnýho chlapa vlastně nechci.

Ale když teď vím, jak si plnit přání, mám jedno lepší. Budu si přát holčičku, budu si přát vnučku. Přinesla jsem si od Kristiny boty po její malé Efce a udělala místo v botníku. Tak, hotovo.