Na Černém Mostě

Na Černém Mostě, sídlišti na okraji Prahy, bydlím dvacet let, stěhovala jsem do úplně novýho bytu. Za tu dobu se obyvatelé čtvrti značně proměnili. Jak říká moje matka Černý Most je opravdu černý. Sídliště chátrá, rozbitý lavičky, všude jsou odpadky, psí hovna a nákupní vozíky. Okolo stanice metra se navíc se potulují různý individua a žebráci, na lavičkách chrápou opilci. Když na návštěvu z Teplic nad Metují přijela Soňa, šla jsem jí raději naproti. Hned nás zmerčil takovej smradlavej týpek a vyrazil naším směrem. Ještě neotevřel pusu a už jsem na něj zle zasyčela Ani to nezkoušejte. Jen udělal čelem vzad. Soňa byla jak v Jiříkově vidění.

V sobotu jsem šla nakoupit. Dědek na lavičce s krabičákem v ruce se na mě otočil. Preventivně jsem se zatvářila zhnuseně, asi jako když jsem Prasátku říkala, že na tu VĚC v koupelně nebudu sahat, ať si koupí novou. Ta věc byla záchodová štětka dokonale obalená hovnem. Dědek se usmál a povídá Mladá paní vám to sluší, máte hezký botičky. No, celá jsem zjihla, ne že né. Včera zase jeden kořala vrávoravým krokem přitančil, jestli nemám ňáký drobný. Byl určitě mladší než já, fakt tohle somrování nesnáším. Moudře jsem mu poradila, že jestli potřebuje peníze, ať chodí do práce, že já i moji kluci taky chodíme. Zamyšleně pokýval hlavou. Hmm, to mě ještě nenapadlo.