Vážím 63 kilo..!

To jsem neměla ani, když jsem šla rodit Prvorozeného. Měla jsem malé bříško, všichni tipovali, že budu mít holčičku. A narodil se mi malý chlapeček. Tolik let jsem si váhu držela, ale s padesátkou jsem se dostala na magickou šedesátku a pak už to jelo. A furt mám hlad, i když se najím. Nějak mi nefunguje spojení mezi mozkem a žaludkem, který zřejmě nevysílá signály, že je plný. Ani nevím, kdy se to tak zvrtlo.

Byla jsem hubený mimino, máma se za mě styděla, že nemám žádný faldíčky. Od školky jasná anorektička, úplně jasně si pamatuju, jak mě nebavilo jídlo kousat, jak mi přišlo zbytečný a pocit hladu jsem vůbec neměla. Bezradná máma při jídle přidávala volume. Michalko papej. Míšo jez. MICHALO ŽER!

Též jsem byla celkem prostoduchá a školní svačiny házela do smotaného nového lina, které bylo nějaký čas před položením opřené o zeď na záchodě. Myslela jsem, že svačiny někdo sežere, třeba myši nebo tak. To překvapení posléze. Dva chleby se salámem k večeři jsem strčila pod skříň a tátovi tvrdila, že jsem je snědla. Bohužel, šoupla jsem je tam i s talířem. Dostala jsem tenkrát pořádně páskem přes zadek. Prý za lhaní.

Teď jsem přestala jíst čokoládu, už mám za sebou dva krušné dny. Bailey's jsem si zakázala. V lednici mám posledního Radegasta. Na návaly mi Zuzana dala bylinné kapky. Ten hajzl, co je vyrábí, doktor Popov, místo by je pojmenoval Žádoucí paní nebo podobně, je nazval Klimakterium, aby všichni kolem věděli, že jsem bába Přechodová. Ach jo. Chodím jenom do práce a nakoupit. Co je tohle za život.