O (mém) těle

Říká se paměť těla. Moje tělo si každopádně pamatuje všechno daleko líp než já. Pamatuje si porody, potraty chtěné i nechtěné, zlomeniny, operace, spálení sluncem. Jsem zjizvená jak starý pirát. 

Celý život jsem byla hodně štíhlá a neustále čelila narážkám na malý prsa. Prsa po tátovi. Kozy sis nechala doma?  Dokonce i v době, kdy jsem už byla mámou dvou synů, si jeden primitiv podobnou poznámku dovolil. A před mým mužem, který dělal, že neslyší. Prsa mi narostly až v přechodu, až teď po sezóně. I když Patočka a Mladý chlapec byli z mých tučných ňader nadšení. Teď odpovídám na otázku, jestli je mám umělý. Nechápu.

Pevně věřím, že je jiná doba, jak říká Druhorozený a že chlapi už nejsou tak neomalení. Druhorozený třeba o tlustých holkách říká, že jsou šťavnaté. 

Výlet do Srbka

Další výlet, který vymyslela Kačka, takže zase Berounsko. Nádherná předjarní neděle. Jen Kačenka zapomněla počítat s převýšením a těch cca 15 kilometrů v tomhle terénu bylo vážně vražedných. Začátek ovšem vypadal skvěle, Hotel u Berounky a polévka na zahrádce. Tím pozitiva skončila. Trasa vedla přes Propadlou vodu, hornický skanzen Solvayovy lomy. Skanzen by spíš ocenili malí kluci, spousta zrezlých strojů, důlní vozíky a skvělé občerstvení. Daly jsme si svařené víno a zabraly poslední volný vozík. Tahle cesta je celkem frekventovaná. 

Čtyři šedesátileté kozy lezly po šutrech až na vyhlídku na Svatého Jana pod skalou. Já se svými závratěmi jsem si vyhlídku moc neužila, Dana mi ji vyfotila. Seděla jsem na lavičce a bála se jít ke kraji. Nejhorší byl sestup dolů. Bahnitá cesta, přidržovaly se zábradlí a tipovaly, která si první kecne do toho marastu. Naštěstí žádná. Boty obalené blátem, že nešly skoro zvednout. Od Svatého Jana už byla rovina, ale to pomalé tempo a pozdní hodina nám už neumožnily návštěvu hospody, i když nás paní od Krobiána lákala na kachnu. Přes Hostím zpátky do Srbska. 

Na Smíchovském nádraží jsem nemohla sejít schody do metra. Zuzanu bolelo rameno, příště jí musíme nosit batoh a Danu bolela pata, Kačka dělala nezničitelnou hrdinku Kackawoman. 

 

Pracovní začátek roku

První lednový týden byl v práci klidný možná proto, že byly jen dva pracovní dny, čtvrtek a pátek. Další týden se zakázky pěkně rozjely, to není můj subjektivní pocit, shodly jsme se s vedoucí logistiky. Řidiči vozí vzorky ze všech možných koutů republiky, další nálož přivezou kurýři nebo sami zákazníci. 

Avizované vzorky z programu svozů si nějak rozebereme, něco přidělí Markéta. Vzorky přivezené mimo plán se snažíme ignorovat. Samozřejmě neúspěšně. Každá máme své stálé zákazníky a k nim nějaký řetězec. Já jsem zelinářka, skoro všechna zelenina jde přes moje ruce, takže všude po mně zůstává hlína, taky mi nějaká zapomenutá mrkev málem zakořenila na polici. A pak mám hodně pečiva, to jsou zase všude drobky. 

Při obědové pauze za mnou přiběhla Júlia s telefonem, že se Jirka ptá na jatka, to je taky můj zákazník. Ježíš, jatka. Vzorky jsem už měla předané do laboratoře, proto jsem šla na jídlo. Co se zase děje? Beru si mobil k uchu a v něm se ten šílený střelec z Brna, šéf obchodu, ptá Už přivezli ty jabka?  Maličko telekomunikační šum a zakázka je hned moje. Na vozíku osm pytlíků úplně stejných červených jablek. Až když jsem pořádně zaostřila, všimla jsem si na sáčcích rozmazaných čísel, po chvilce jsem je rozklíčovala, tak nedělám to první den. 

Kačka při pracovním pohovoru slibovala pestrou a zajímavou práci. Jak kdy.

Výlet do Roviny

První letošní výlet se uskutečnil už v lednu. Kačka nás pozvala do toho jejich krásnýho vidlákova a vymyslela i krátkou procházku. Bylo nás pět. Já, Zuzana a Dana jsme jely z Hlavního nádraží, Oli přistoupila na Smíchově a Kačka v Řevnicích. Už jenom to postupné nastupování do vlaku bylo skvělý. Vystoupily jsme v Karlštejně, v kopci pod hradem jsme si daly U bílé paní svařené víno. Někdo i kulajdu. 

Občas vykouklo sluníčko, byl opravdu krásný den na výlet a my v klidném tempu dorazily na oběd do restaurace U Máni v Hlásné Třebáni. To je zřejmě místní vyhlášená restaurace, protože tak tak jsme chytly poslední volný stůl na zasklené verandě. Dala jsem si hovězí líčka s bramborovou kaší. 

Po obědě jsme šlapaly jak husy za sebou úzkou cestičkou podél Berounky, pak přes most do děsného kopce do Roviny ke Kačce domů. Teda do toho krpálu bych lézt denně nechtěla, měla jsem pocit, že se překlopím na záda. Vítek už na nás čekal s vínem a obloženými mísami. Kačka měla upečenou kefírku, tuhle buchtu se musím taky naučit, je vynikající a jsem asi jediná, která ji nikdy nezkusila. Večer jsme se totálně nacpané svalily dolů do Řevnic na nádraží. Cca 7 kilometrů.

Fotila Dana

Kuře za dveřma

Jsem paličatá býčice. Nevím, jestli k tomuhle znamení patří i tvrdohlavě opakovat stejné chyby, nebo je to jen moje specialita. Psala jsem, že naše firma se přestěhovala na takový hnusný místo, kde není ani obchod, proto si musím doma potupně vařit a brát si obědy do práce. Koupila jsem si pěkný skleněný misky v Ikea a každý ráno si jednu nacpu do batohu. Batoh mám na botníku. Už se mi sice párkrát skácel dolů na dlažbu, nicméně jeho místo je stále na botníku. 

V pátek ráno jsem do práce pospíchala opravu hodně. Těsně před odchodem jsem do batohu strčila misku s pečeným kuřetem a bramborovou kaší. Jen jsem se otočila, rána, že jsem si málem učůrnula do kalhotek. Narvaný batoh se překlopil a skleněná miska se rozprskla na dlažbě. Na zem vypadlo i pár dalších drobností. Do práce jezdím každý den autobusem v 6:57. Takže hop hop přes kuře, hop hop přes střepy rychle pro jinou misku, do ní vyškrábat zbytek kaše a přihodit maso. Pak zase hop hop zpátky. Jen kosmetickou taštičku jsem od bramborové kaše olízla a hodila do batohu, tu potřebuju, mám v ní kapky do očí. Všechno ostatní nechala tak a běžela na autobus. Vydýchávala jsem se až ke spalovně Malešice.

Nedovedete si vůbec představit, jak se mi odpoledne z práce nechtělo domů. Za dveřma na mě číhá kuře!  Vysvětlovala jsem kolegyním. Všechny by to kuře samozřejmě uklidily hned, to teda tvrdily, ale ony nejezdí busem v 6:57. Jsem paličatá málo? Ne. Chtěla jsem si začít barvit vlasy hennou. Kadeřnice mi to rozmlouvala, že mám šediny 80 %, že mi barva nechytí. Kačka říkala, že v pohodě, že má taky šedivý vlasy, z mého pohledu teda ne tolik. V sobotu přijela obětavá Jana se štětcem a napatlala mi na hlavu hennu.

Zeleným vlasům zdar!

Nejsladší na světe

Moc dobře si pamatuju, jak jsem při poslechu pohádky O chytré horákyni, byla zklamaná odpovědí na otázku, co je nejsladší na světě. Prej spravedlivej spánek!, plácala jsem se v rozčilení do čela. Já, odjakživa velká milovnice čokolády, bych možná na milost vzdala i ten med, třeba čokoládu v tý době ještě neznali, ale spánek?! Milovala jsem mléčnou čokoládu Orion v modro bílém obalu, kterou nám, mně a mladší ségře, nosil děda. Svoji jsem snědla okamžitě a pak ještě půlku vyloudila od ségry. 

Teď po padesáti letech musím poctivě uznat, že horákyně měla pravdu. Jak je krásné spát celou noc, nebudit se strachem, že jsem nějaké zasr vzorky poslala do špatné laboratoře, že je Prvorozený nešťastný, že se Druhorozený dlouho neozval. Teprve teď mi mateřství ukazuje, zač je toho loket. Probudím se v půl třetí ráno a v mozku mi šrotují samý hnusný věci. Kdybych mohla vrátit čas, byla bych lepší mámou, byla bych trpělivější a víc kluky chválila. Teď jsem jen přihlížející divák jejich života, který už nic neovlivní. 

Judy, Studio dva (2025)

První skvělý zážitek byl kulinářský, sraz jsme měly v Divadelní kavárně, a já si dala slanou pohankovou palačinku s kachním masem. Sice pohanku nemám moc ráda, ale řekla jsem si, že v novém roce budu odvážná. Marně lovím v paměti, kdy jsem jedla něco tak skvělého.

Zase jsem si o představení vůbec nic nezjišťovala, jen jsem věděla že Judy Garland hraje Monika Absolonová. Dáša nešla, prý ji nemusí. Mně byla vždycky moc sympatická. Že jsme na dobrém představení jsme odhadly podle dalších návštěvníků divadla, mezi kterými byli Blanka Matragi s manželem, Bob Klepl a Oskar Hes s přítelkyní. 

Proč byl v divadle Oskar Hes, jsem se dovtípila hned po začátku hry, hlavní mužskou roli, snoubence Judy, hrál Honza Nedbal. Mám ho ráda, ale přišlo mi, že na divadlo má slabý hlas. Ale Monika Absolonová byla vážně úžasná. Kromě toho, že je pěkná samice, hrála fakt dobře. Ano, je to moc hezká a vděčná role. Judy Garland byla hvězda, ale závislá na prášcích a alkoholu. Krásná, talentovaná, sarkastická. Hra se odehrává v posledních letech jejího života. Jo, smáli jsme se všichni jejím opileckým eskapádám, ale v podstatě hrozně smutný příběh. 

Hrála živá kapela, Monika zpívala zřejmě největší hity, které jsem neznala, kromě Over the Rainbow. Hudba se mi nelíbila, přišla mi taková moc ryčná. Na závěr standing ovation. Asi bych nevstala, ale když se postaví přední řady, musíte taky, abyste viděli.

P.S Bloudičko, čtyři a půl z pěti.

Zdroj: Studio dva