Padesátka v lázních - Na pohodu

Jak mi řekl Standa, lázně jsou fabrika, dobře fungující fabrika. První dny jsem byla úplně ztracená, na recepci jsem si vzala plánek lázní, ale stejně jsem furt bloudila a hledala, kde mám procedury. Měla jsem předepsané slatinné koupele, perličkové koupele, vysokoindukční magnet na kolena, cvičení, masáže, fyzioterapie, bazén a laser. Z areálu jsem se odvážila vyjít jen se Standou, musel mě dovést do centra Třeboně a zpět, naštěstí se šlo pořád rovně. Klienti, kteří mají problém s chůzí v podstatě areál nemusí opustit, všechno tu je. Kavárna, restaurace, bar, bowling, malá prodejna. Promítají se filmy, konají přednášky. Z bývalého baru Slatinka je prodejní místo, kde se každý den nabízelo různé zboží. Oblečení, šperky, batohy, kabelky, boty, kosmetika.

Stává se ze mě moralistka, byla jsem fakt šokovaná, jak se v lázních veřejně pije. Standa mě vytáhl na čtvrteční tanečky do Harmonie. Já jsem nechtěla, netančím, on také ne, tak jsem nechápala, proč bychom se někde měli překřikovat. Když jsem vešla dovnitř a viděla ty křepčící staříky a zpívajícího místního umělce s klávesama, teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem vážně stará a chtělo se mi brečet. 

Hodně lidí se mě ptalo, jestli jsem se v lázních nenudila. Nebyl čas. Procedury byly rozfrcané až do odpoledne. Po slatině a masáži jsem pokaždý usnula. První sobotu za mnou přijela Naděnka, zašly jsme na kávu. Vždycky když se ptám, po kom je tak hamižná, tvrdí že po babičce Růžence z Třeboně. Dávno jsem jí říkala, že bych babičku moc ráda poznala, tak mi s ní domluvila rande. Růženka je velmi čiperná okouzlující dáma, viděly jsme se třikrát. A byla velmi pohostinná!

Další víkend přijely Vyšehradské matky, sehnaly si ubytování v centru. V pátek večer procházka po městě, v sobotu jsme lehce zapařily, ale decentně protože měly po procházce okolo rybníka Rožmberk v nohách asi 27 kilometrů. V neděli jsem zatáhla oběd a vyrazila s nimi na procházku okolo rybníka Svět, cca 13 kilometrů.

A poslední sobotu bylo u Aurory zahájení lázeňské sezóny. Spousta stánků, skákací něco, spousta návštěvníků, politická elita, kněz žehnal slatině, koncert Ready Kirken, Sebastiana a Moniky Absolonové. Na závěr velký ohňostroj, na který jsem nešla, protože s touhle zábavou nesouhlasím, takový můj tichý osobní protest, který na nikoho neudělal dojem, asi jako když jsem se nedívala na StarDance, když tančil Godla, ale nevadí.

Vstup na nudistickou pláž naproti Auroře na břehu rybníka Svět

Padesátka v lázních - Kufr zabiják

Loni v létě jsem měla pracovní krizi. Hrozně mě bolela bederka při focení vzorků, musela jsem dělat pauzy a pracovat na střídačku u počítače, bolely mě palce na rukách, jak pořád chňapám ty mouky a ostatní vzorky. Na každém výletě jsem si příšerně odstřelila kolena. K tomu ještě Naděnka vyhrožovala výpovědí. Vymyslela jsem si projekt Padesátka v lázních. Takový dlouhodobý plán, klidně na rok, na dva, jak se mi podaří pobyt získat. 

Pro začátek jsem zkusila praktickou lékařku. No, ta mě úplně vyfakovala, co si jako myslím, že to není jako dříve, že si lidi lázně nemůžou dovolit, že jsou drahé, že nejde vypadnout na tři týdny z pracovního procesu a bla bla. Objednala jsem se na ortopedii. Pan doktor zkoumavě prohlédl můj rentgen, nález by na lázně byl, ale žádost pojišťovně může napsat jen neurolog nebo rehabilitační lékař. Taky se musím ponasnažit sama a chodit rehabilitace. Sestřička na neurologii mě s velkou omluvou objednala až na prosinec. Nevadí. 

Odbyla jsem si rehabilitace a konečně se vecpala do ordinace neuroložky. A protože nesnáším takový ty tanečky okolo, řekla jsem rovnou, že bych chtěla lázně. Dobře, řekla paní doktorka. Ona vypadala moc mile už od pohledu. Kdy byste chtěla jet? Květen?, řekla jsem trochu nejistě. A kam byste chtěla? Ježíš, jsem tady v cestovní kanceláři?, vyhrkla jsem nevěřícně. Vytiskla mi seznam lázní, kam bych mohla, vysvětlila rezervační poplatek a mám v únoru přijít podepsat žádost pro pojišťovnu. Vánoční svátky jsem strávila vybíráním lázní. V Hodoníně nekomunikují přes mail, v Luhačovicích není slatina, v Bohdanči se mámě moc nelíbilo. Vítek mi vynadal, co vymýšlím, ať jedu do Třeboně, že jsou nejlepší, jezdí sem každý rok. Tak jsem v Třeboni.

Zahlásila jsem plánovaný termín v práci, Markéta domluvila místo mě brigádníka. Ulevilo se mi, aspoň mě budou kolegyně míň nenávidět. Největší problém u třítýdenního pobytu jsem měla s prádlem. I jsem hledala, jestli je v Třeboni veřejná prádelna, ale žádnou jsem nenašla. Rozhodla jsem se pro velký kufr, se kterým jsem jezdila s dětma k ségře. Ve finále vážil asi 23 kilo. Cestovala jsem rychlíkem a už dopředu jsem měla strach, jestli kufr zvládnu narvat do vlaku. Oprávněně. 

Při nastupování jsem fakt zabrala ze všech sil, abych kufr zvedla na poslední schod. Skoro se mi to podařilo, a pak jsem najednou celá ztuhla a cítila, jak pomaličku padám zpátky z vlaku, na zádech ještě těžký batoh s noťasem. Matka dvou dospělých synů, rozpláclá na peróně Hlavního nádraží, zabitá kufrem, někde jsem asi udělala chybu, proběhlo mi hlavou v sekundě. Naštěstí vůle přežít je silná. Vystupování bylo už v pohodě, do taxíku a z taxíku dával Zabijáka řidič. 

Příjezd byl hektický, Zabijáka jsem nechala na recepci a vyřizovala ubytování a procedury, celá jak v Jiříkově vidění, najednou se z jídelny se vykulil starý starý kamarád Standa z Budějic. On opět v utajení, já mu svůj termín napsala. Já fakt nepotkám normálního chlapa. Ale zase jsem jediná bába, co měla do hodiny po příjezdu do Aurory frajera, který ji odtáhl kufr na pokoj. 

Ve vlaku

Výlet k sousedce

Sousedka zdědila se sestrou dům po rodičích na Opatově, ale protože se fakt nesnáší a společné bydlení ségra okamžitě zamítla, dům prodaly a koupily si každá svůj domek. Kde žije ségra, sousedka neví doteď. Několikrát mě zvala, abych se přijela podívat. Mně se logicky moc nechtělo, ani nejsem zvědavá na domeček se zahrádkou, když do smrti zůstanu v tom Cikánově tady. A neřídím, takže jsem na sousedce závislá s odvozem a dovozem zpět. Ta představa mi nedělala dobře. Ona zvala a já odolávala, až mi to bylo blbý.

Jeden květnový svátek pro mě přijela, aby se mohla konečně pochlubit nově zrekonstruovaným vyňuňaným domečkem. Úpravy zahrady ji teprve čekají, sedla jsem si pod nějaký strom a Naďa přinesla zbytek bábovky. Bábovka byla moc dobrá, ale prostě zbytek. Já své návštěvy každopádně rozmazluju víc. Týden předtím jsem pozvala Romču na snídani a to byl jiný level. Po prohlídce majetku jsme vyrazily na procházku podél Labe. Pěkně po rovině, ptáci řvali, ani lidí moc nebylo. Nádhera. Zavedla mě do bistra, kde jsme si daly ještě něco malého. 

Před stěhováním za Prahu dostala Naďa v práci výpověď, asi dva roky před důchodem, což považuju za velký svinstvo, ale byla šikovná a našla si úklid ve školce, kterou má hned za barákem. A cestou zpátky že se tam zastavíme, že nestihla včera uklidit a že se chce ohledně úklidu poradit. Jako bych to tušila. Cítila jsem jako zlodějka, když jsem vcházela dovnitř. Moc hezká nová školka, ta se uklízí sama. Donutila mě zout se, sama měla přezůvky. Měla jsem zamést dolní šatnu. Vyžádala jsem si hadr na utření lavic a skříněk. To prý nedělá. To bylo vidět. Jenže kdybych věděla, že budu uklízet, vzala jsem jiné oblečení a brýle, protože písek na strakatém linu je blbě vidět. Vítězoslavně to po mně dometla. Pak jsem utírala stolky a vytírala podlahy.

Já jsem uklízecí typ a kdyby to byla moje práce, dělala bych ji s láskou. Žasla jsem nad moderním vybavením, trojhranné pastelky ve všech možných odstínech, hra na principu pexesa ale se třemi kartami, z té jsem byla úplně odvázaná. V horní třídě tubus skluzavky dolů na zahradu. Kdyby parchantíci v zimě zlobili, poslala bych je skluzavkou na mráz. Pěkně jsem si návštěvu odpracovala a ty špinavý ponožky dala do batohu a nechala se domů odvézt naboso. Naďa si stěžovala, že po ní chtějí umýt i ty obrovský okna. Počítám, že se zase ozve. 

Ilustrační foto: Snídaně pro Romču, uzený pstruh a vejce. Školku jsem si fotit nedovolila.

Asi jsem hvězda

Druhorozený mě pozval na večeři, jakože narozeninovou. To udělal i loni, a já si moc dobře pamatuju, jak měl ještě naplánované šipky a já mu říkala, že dvě akce v jeden den není úplně dobrý nápad. Také jsem trvala na nějaké dřívější hodině, než nabízel. No, zkrátím to. Dojela jsem z práce na Václavák, sedla si na zahrádku a zavolala mu. Velmi rozjařeným hlasem mi sdělil, že ještě hraje a abych za nimi dorazila, že je někde kousek s lidma z práce, prý je znám. Naštvaně jsem se zvedla a jela domů. V metru mě viděla rázovat Markéta, i na tu dálku jsem vypadala hodně zuřivě, podotkla.

Letos nový pokus a hodina i místo bylo jasně dané předem. Měla jsem s sebou tu krásnou kytici tulipánů. Do restaurace jsem dorazila první, měli jsme rezervovaný ten nejlepší stůl. Dvojka u otevřeného okna do Karlovy ulice. Pode mnou proudily davy cizinců a já na ně shlížela jako královna. Tulipány pro změnu skončily v kyblíku na led na baru. Druhorozený dorazil vzápětí. Psala jsem, že nemám ráda pozornost okolí, můj synek je naopak velký extrovert. Měl volný den, tak nás obsluhovala druhá parta. Pořád mě někomu představoval, všem říkal, že mám narozeniny. Brigádnici Natálku mi představil jako svoji budoucí přítelkyni. Okamžitě jsem holčinu varovala, že synek má velmi široké srdce, do kterého se vejde neuvěřitelné množství krásných slečen. Moc se smála.

Pod oknem šla skupina Angličanů, hosté z předchozího večera, vesele se se synkem zdravili. Hned je informoval kdo jsem a že slavím. Pokynuli mi kornouty se zmrzlinou. Objednala jsem si jídlo podobné jako Druhorozený a v půlce jsme si ho prohodili, zbytek jsem si nechala zabalit do práce. Dezert jsem už nechtěla, ale byla jsem přemluvena, že jenom čokoládová pěna ve skleničce. Následující minuty mám trochu v mlze, první myšlenka byla vyskočit z okna a utéct, protože v dezertu byla zabodnutá prskající narozeninová fontánka a asi sedm lidí z obsluhy mělo v rukách další zapálené fontánky a zpívali mi Happy Birthday. Dortové fontány vykouzlí úžasný wau efekt a promění každý narozeninový dort v ohňostroj. Já se teda málem složila, nikdy bych nečekala, že ty malý mrchy tak dlouho hoří.

Tulipány konečně doma

9. narozeniny

Můj blog oslavil deváté narozeniny, takže mně logicky bylo 59. Je to hrozný číslo, vůbec jsem ho nechtěla připomínat natož slavit. Ale paradoxně čím jste starší, tím víc znáte lidí, kteří si vaše narozeniny pamatují. Rodinnou oslavu jsem zamítla hned, kluci mají směny proti sobě, a i vzhledem k jejich turbulentním životům není moc chuť cokoli slavit. 

Na rozdíl od Naděnky péct dorty neumím a i kdybych uměla, konkurovat jejímu umění se nedá. Měla 26. narozeniny na začátku dubna a přinesla do práce Švarcvaldský dort. Po loňském fiasku s chlebíčky (ne všichni mají rádi chlebíčky!), jsem se rozhodla pro dort Filadelfie od Hájka. Litr mě stál. 

Můj narozeninový den bylo úterý, které je normálně dost silné na zakázky, ale před květnovým svátkem to byl úplný masakr. Nestačila jsem odpovídat na blahopřejné sms, telefon jsem sice zvedala, ale všem jsem skákala do přání a v rychlosti děkovala. Pak volala paní z cukrárny, že už je hodina dodání a kurýr si dort ještě nevyzvedl. Co budeme dělat? No, budeme trpělivé, nic jiného nám nezbývá. Nejen naše logistika nefunguje. Měla jsem pochopení. Po delším čekání přijel mladý cápek a snažil se mi místo mého dortu vnutit chlebíčky, ale byla jsem ostražitá.

Potom mi volala nějaká kurýrka, že má pro mě zásilku a vytáhla z auta nádhernou kytici tulipánů. Na chlapy jsem vůbec nepomyslela, nikdo ani neví, kde pracuji a kluci si takové věci nepamatují. Kytka byla od mojí milované ségry. Jo, to už jsem brečela. A protože strašně práce, žádná váza a žádný místo, strčila jsem tulipány potupně do hrnce a do chlaďáku mezi vzorky.

Konečně jsem teda vytasila dort, holky se seskupily kolem, Naděnka mi za všechny popřála, nesnáším být středem pozornosti a teď mám i návaly, a předala mi dárek. Už to máme tak zavedené, že já zařizuju dárky pro ni a ona pro mě, protože se nejlépe známe. Dostala jsem poukaz na keramický set, který u nás teď frčí. Mám si vybrat motiv. Pohrdla jsem kytičkama. Chci žábu! Dort musela nakrájet Naďa, byla jsem úplně hin. Teď je nás v týmu osm, ale zbyl i kousek pro Danušku z vedlejšího kanclu.

Popřálo mi tolik lidí, jako nikdy v životě, jako by to měly být moje poslední narozeniny. Možná vědí něco, co já ne.

Pekla Naďa

Výlet do Třebotova

Tentokrát výlet s Odpadlíky, jak říkám bývalým kolegům. Výlety plánuje Romča a jsou dvakrát do roka, a kdybych nebyla líná měla jsem tu pár pěkných tipů, protože Romča má ráda pivo a každý výlet směřuje do nějakého pivovaru. Vymyslí trasu, všem pošle mail s odkazem na tabulku, kam máme svoji účast potvrdit, aby mohla objednat stůl na oběd. Ty moje Tabulko, jí říkám. V poslední době je účast slabá, chodí je to zdravé jádro výletníků, ale nikomu to nevadí. Bylo nás pět. 

Vlakem do Dobřichovic a odtud do Třebotova, příjemná cesta bez nějakých kopců, což potěšilo hlavně moje kolena. Pivovar Kulivá hora má jméno podle hory, která se nad ním tyčí. No, pro jistotu jsem zeptala. Bylo fajn, že jsme měli rezervaci, protože ten krásný jarní den se zkoušelo do restaurace nacpat hodně lidí, nakonec vzali zavděk zahrádkou, i když na jídlo venku počasí úplně nebylo. Dala jsem si bramboráčky s uzeným.

Po obědě jsme pokračovali do Radotína, a tam je Pivovar Horymír. Dali jsme jedno degustační a odjeli vlakem do Prahy. Opět vydařený výlet, cca 17 kilometrů.

Cestou z Dobřichovic

O (mém) těle

Říká se paměť těla. Moje tělo si každopádně pamatuje všechno daleko líp než já. Pamatuje si porody, potraty chtěné i nechtěné, zlomeniny, operace, spálení sluncem. Jsem zjizvená jak starý pirát. 

Celý život jsem byla hodně štíhlá a neustále čelila narážkám na malý prsa. Prsa po tátovi. Kozy sis nechala doma?  Dokonce i v době, kdy jsem už byla mámou dvou synů, si jeden primitiv podobnou poznámku dovolil. A před mým mužem, který dělal, že neslyší. Prsa mi narostly až v přechodu, až teď po sezóně. I když Patočka a Mladý chlapec byli z mých tučných ňader nadšení. Teď odpovídám na otázku, jestli je mám umělý. Nechápu.

Pevně věřím, že je jiná doba, jak říká Druhorozený a že chlapi už nejsou tak neomalení. Druhorozený třeba o tlustých holkách říká, že jsou šťavnaté. 

Výlet do Srbska

Další výlet, který vymyslela Kačka, takže zase Berounsko. Nádherná předjarní neděle. Jen Kačenka zapomněla počítat s převýšením a těch cca 15 kilometrů v tomhle terénu bylo vážně vražedných. Začátek ovšem vypadal skvěle, Hotel u Berounky a polévka na zahrádce. Tím pozitiva skončila. Trasa vedla přes Propadlou vodu, hornický skanzen Solvayovy lomy. Skanzen by spíš ocenili malí kluci, spousta zrezlých strojů, důlní vozíky a skvělé občerstvení. Daly jsme si svařené víno a zabraly poslední volný vozík. Tahle cesta je celkem frekventovaná. 

Čtyři šedesátileté kozy lezly po šutrech až na vyhlídku na Svatého Jana pod skalou. Já se svými závratěmi jsem si vyhlídku moc neužila, Dana mi ji vyfotila. Seděla jsem na lavičce a bála se jít ke kraji. Nejhorší byl sestup dolů. Bahnitá cesta, přidržovaly se zábradlí a tipovaly, která si první kecne do toho marastu. Naštěstí žádná. Boty obalené blátem, že nešly skoro zvednout. Od Svatého Jana už byla rovina, ale to pomalé tempo a pozdní hodina nám už neumožnily návštěvu hospody, i když nás paní od Krobiána lákala na kachnu. Přes Hostím zpátky do Srbska. 

Na Smíchovském nádraží jsem nemohla sejít schody do metra. Zuzanu bolelo rameno, příště jí musíme nosit batoh a Danu bolela pata, Kačka dělala nezničitelnou hrdinku Kackawoman. 

 

Pracovní začátek roku

První lednový týden byl v práci klidný možná proto, že byly jen dva pracovní dny, čtvrtek a pátek. Další týden se zakázky pěkně rozjely, to není můj subjektivní pocit, shodly jsme se s vedoucí logistiky. Řidiči vozí vzorky ze všech možných koutů republiky, další nálož přivezou kurýři nebo sami zákazníci. 

Avizované vzorky z programu svozů si nějak rozebereme, něco přidělí Markéta. Vzorky přivezené mimo plán se snažíme ignorovat. Samozřejmě neúspěšně. Každá máme své stálé zákazníky a k nim nějaký řetězec. Já jsem zelinářka, skoro všechna zelenina jde přes moje ruce, takže všude po mně zůstává hlína, taky mi nějaká zapomenutá mrkev málem zakořenila na polici. A pak mám hodně pečiva, to jsou zase všude drobky. 

Při obědové pauze za mnou přiběhla Júlia s telefonem, že se Jirka ptá na jatka, to je taky můj zákazník. Ježíš, jatka. Vzorky jsem už měla předané do laboratoře, proto jsem šla na jídlo. Co se zase děje? Beru si mobil k uchu a v něm se ten šílený střelec z Brna, šéf obchodu, ptá Už přivezli ty jabka?  Maličko telekomunikační šum a zakázka je hned moje. Na vozíku osm pytlíků úplně stejných červených jablek. Až když jsem pořádně zaostřila, všimla jsem si na sáčcích rozmazaných čísel, po chvilce jsem je rozklíčovala, tak nedělám to první den. 

Kačka při pracovním pohovoru slibovala pestrou a zajímavou práci. Jak kdy.

Výlet do Roviny

První letošní výlet se uskutečnil už v lednu. Kačka nás pozvala do toho jejich krásnýho vidlákova a vymyslela i krátkou procházku. Bylo nás pět. Já, Zuzana a Dana jsme jely z Hlavního nádraží, Oli přistoupila na Smíchově a Kačka v Řevnicích. Už jenom to postupné nastupování do vlaku bylo skvělý. Vystoupily jsme v Karlštejně, v kopci pod hradem jsme si daly U bílé paní svařené víno. Někdo i kulajdu. 

Občas vykouklo sluníčko, byl opravdu krásný den na výlet a my v klidném tempu dorazily na oběd do restaurace U Máni v Hlásné Třebáni. To je zřejmě místní vyhlášená restaurace, protože tak tak jsme chytly poslední volný stůl na zasklené verandě. Dala jsem si hovězí líčka s bramborovou kaší. 

Po obědě jsme šlapaly jak husy za sebou úzkou cestičkou podél Berounky, pak přes most do děsného kopce do Roviny ke Kačce domů. Teda do toho krpálu bych lézt denně nechtěla, měla jsem pocit, že se překlopím na záda. Vítek už na nás čekal s vínem a obloženými mísami. Kačka měla upečenou kefírku, tuhle buchtu se musím taky naučit, je vynikající a jsem asi jediná, která ji nikdy nezkusila. Večer jsme se totálně nacpané svalily dolů do Řevnic na nádraží. Cca 7 kilometrů.

Fotila Dana

Kuře za dveřma

Jsem paličatá býčice. Nevím, jestli k tomuhle znamení patří i tvrdohlavě opakovat stejné chyby, nebo je to jen moje specialita. Psala jsem, že naše firma se přestěhovala na takový hnusný místo, kde není ani obchod, proto si musím doma potupně vařit a brát si obědy do práce. Koupila jsem si pěkný skleněný misky v Ikea a každý ráno si jednu nacpu do batohu. Batoh mám na botníku. Už se mi sice párkrát skácel dolů na dlažbu, nicméně jeho místo je stále na botníku. 

V pátek ráno jsem do práce pospíchala opravu hodně. Těsně před odchodem jsem do batohu strčila misku s pečeným kuřetem a bramborovou kaší. Jen jsem se otočila, rána, že jsem si málem učůrnula do kalhotek. Narvaný batoh se překlopil a skleněná miska se rozprskla na dlažbě. Na zem vypadlo i pár dalších drobností. Do práce jezdím každý den autobusem v 6:57. Takže hop hop přes kuře, hop hop přes střepy rychle pro jinou misku, do ní vyškrábat zbytek kaše a přihodit maso. Pak zase hop hop zpátky. Jen kosmetickou taštičku jsem od bramborové kaše olízla a hodila do batohu, tu potřebuju, mám v ní kapky do očí. Všechno ostatní nechala tak a běžela na autobus. Vydýchávala jsem se až ke spalovně Malešice.

Nedovedete si vůbec představit, jak se mi odpoledne z práce nechtělo domů. Za dveřma na mě číhá kuře!  Vysvětlovala jsem kolegyním. Všechny by to kuře samozřejmě uklidily hned, to teda tvrdily, ale ony nejezdí busem v 6:57. Jsem paličatá málo? Ne. Chtěla jsem si začít barvit vlasy hennou. Kadeřnice mi to rozmlouvala, že mám šediny 80 %, že mi barva nechytí. Kačka říkala, že v pohodě, že má taky šedivý vlasy, z mého pohledu teda ne tolik. V sobotu přijela obětavá Jana se štětcem a napatlala mi na hlavu hennu.

Zeleným vlasům zdar!

Nejsladší na světe

Moc dobře si pamatuju, jak jsem při poslechu pohádky O chytré horákyni, byla zklamaná odpovědí na otázku, co je nejsladší na světě. Prej spravedlivej spánek!, plácala jsem se v rozčilení do čela. Já, odjakživa velká milovnice čokolády, bych možná na milost vzdala i ten med, třeba čokoládu v tý době ještě neznali, ale spánek?! Milovala jsem mléčnou čokoládu Orion v modro bílém obalu, kterou nám, mně a mladší ségře, nosil děda. Svoji jsem snědla okamžitě a pak ještě půlku vyloudila od ségry. 

Teď po padesáti letech musím poctivě uznat, že horákyně měla pravdu. Jak je krásné spát celou noc, nebudit se strachem, že jsem nějaké zasr vzorky poslala do špatné laboratoře, že je Prvorozený nešťastný, že se Druhorozený dlouho neozval. Teprve teď mi mateřství ukazuje, zač je toho loket. Probudím se v půl třetí ráno a v mozku mi šrotují samý hnusný věci. Kdybych mohla vrátit čas, byla bych lepší mámou, byla bych trpělivější a víc kluky chválila. Teď jsem jen přihlížející divák jejich života, který už nic neovlivní. 

Judy, Studio dva (2025)

První skvělý zážitek byl kulinářský, sraz jsme měly v Divadelní kavárně, a já si dala slanou pohankovou palačinku s kachním masem. Sice pohanku nemám moc ráda, ale řekla jsem si, že v novém roce budu odvážná. Marně lovím v paměti, kdy jsem jedla něco tak skvělého.

Zase jsem si o představení vůbec nic nezjišťovala, jen jsem věděla že Judy Garland hraje Monika Absolonová. Dáša nešla, prý ji nemusí. Mně byla vždycky moc sympatická. Že jsme na dobrém představení jsme odhadly podle dalších návštěvníků divadla, mezi kterými byli Blanka Matragi s manželem, Bob Klepl a Oskar Hes s přítelkyní. 

Proč byl v divadle Oskar Hes, jsem se dovtípila hned po začátku hry, hlavní mužskou roli, snoubence Judy, hrál Honza Nedbal. Mám ho ráda, ale přišlo mi, že na divadlo má slabý hlas. Ale Monika Absolonová byla vážně úžasná. Kromě toho, že je pěkná samice, hrála fakt dobře. Ano, je to moc hezká a vděčná role. Judy Garland byla hvězda, ale závislá na prášcích a alkoholu. Krásná, talentovaná, sarkastická. Hra se odehrává v posledních letech jejího života. Jo, smáli jsme se všichni jejím opileckým eskapádám, ale v podstatě hrozně smutný příběh. 

Hrála živá kapela, Monika zpívala zřejmě největší hity, které jsem neznala, kromě Over the Rainbow. Hudba se mi nelíbila, přišla mi taková moc ryčná. Na závěr standing ovation. Asi bych nevstala, ale když se postaví přední řady, musíte taky, abyste viděli.

P.S Bloudičko, čtyři a půl z pěti.

Zdroj: Studio dva