Touha po moci

Nemám žádnou touhu po moci a myslím, že tato vlastnost je dána spíše mužům, proto mám takovou práci, jakou mám. Jsem prostě pečovatelský typ. Moje touha po moci byla vždy jediná a to, ovládnout vlastní kuchyň. Oba moji manželé byli jedináčci a oba velmi rádi pomáhali svým maminkám při vaření. Jak roztomilé. Ovšem jen do té doby, než vyrostou a motají se nesmyslně svým ženám v kuchyni. První muž měl neustálou potřebu přerovnávat nádobí ve skříňkách. A když se mu zdálo, že to co klokotá v hrncích je příliš fádní, nenápadně osolil nebo opepřil. Já se pak u stolu nad talířem hroutila, jak je možný, že je jídlo tak přesolený a proč je, proboha, v zelí tolik pepře. Nakonec se přiznal, ale až když jsem pořádně přidala volume.

V rodině druhého muže šéfoval naprosto všemu otec. Jako správný lovec dotáhl kořist domů. Máma vařila z toho, co otec koupil, neměla žádné právo o nákupech rozhodovat. Pokud vložila do vozíku něco, co se jemu nelíbilo, potravinu vyndal. Léta třeba toužila ochutnat nějaký semínkový chléb. Tento model si můj muž osvojil. Nechtěl mi dávat peníze a sám vášnivě nakupoval podle hesla: Co nejvíce za co nejméně peněz. Já čekala doma, co přivalí a když jsem odmítla z přineseného uvařit, rád uvařil sám. Miloval Makro. Pamatuju na karton zlevněných kuřat. Byla šedivá a smrděla i mražená. Nebyla jsem líná je okamžitě vyhodit do kontejneru. To bylo křiku. Pak koupil celé jehně, jedli jsme ho půl roku. Nějaké mužské domácí práce ho nezajímaly, všechny opravy a malování bytu jsem zařizovala já, včetně placení. Se smíchem jsem všem vyprávěla, že on v domácnosti simuluje druhou ženu, ale tu cuchtu. Pak mě smích přešel a rozvedla jsem se.

Po rozvodu se oba moji muži nezávisle na sobě kupodivu shodli na jednom slově: Semetrika. Ale já nejsem vztahovačná, mně to neva. Konečně jsem se zmocnila kuchyně, všechno mám srovnané podle sebe, varnou plochu mám nablýskanou jako zrcadlo a...a nevařím.